““My lidé si za oponou oddechneme únavou, neboť váleným polem byly naše životy. Výšiny a pády v našich duších, do toho zdola pokušení pekelných sil a shora posila od sil nebeských, tři roviny - já, peklo a nebe - v nás bojovaly na Život a na Smrt a my jsme padali a vstávali a znovu padali a vstávali a klopýtali zase dál. Ale tohle nebylo divadlo. Zde jsme hráli na dřeň. Proto síly zla, soudí teologové, nevystojí žár Lásky a nebudou schopny vydržet u Stromu života, přestože pozvánku na raut budou mít v kapse, i když pozváni jsou zdvořile a srdečně všichni ďáblové i všichni lidé. Bylo by asi přespříliš optimistické myslet si, že pozvání přijmou všichni a že všechny židle kolem stolu budou nakonec zaplněny. Protože krev, kterou jsme prolili, nebyla umělá, nýbrž skutečná, naše bolesti ještě skutečnější a naše nenávisti nejskutečnější. Ty všechny přestanou v den, kdy přestává všechno. Nad tím vším, nad pojmy a stupňováními, nad slovy, skutečnější než nejskutečnější je láska. Ta, která nepřestává nikdy.””
